Recenze našeho druhého alba od baskytaristy z "Visáčů" v časopise ROCK&POP:
Interpret: Nautica
Album: Cože?
Vydavatelství: vlastním nákladem
Žánr: beat
Stopáž: 48:45
Autor recenze: Vladimír Motýlek Savec
Počet znaků: 1195 ( max 1200 )
Recenze:
Z prvních tónů tohoto cédéčka na mě dýchla atmosféra jako z filmu Starci na chmelu. A pocit ten se potom vracel často. Vlastně se nikam nevytratil. Celá nahrávka byla vlastně pořízena „light“, tedy hlavně bez přehnaného vrstvení nástrojů přes sebe a jejich efektování. Kytary jsou jen tak dietně oživeny a když už je použit „složitější“ a slyšitelnější efekt (wah, delay), je přiznán i s hostujícím muzikantem. Dřevní pocit je také podporován zpěvem obou děvčat. Je totiž vymyšlen tak, že přesně pasuje, jak by řekl krejčí. Důkazem pak budiž písnička Zlatý šedesátý. Už název prozradí, kde se asi lovila inspirace.
Muzika je bezstarostná, texty jsou plné rýmovaček a slovních hříček. Ani se nemusíte dívat do bookletu, abyste zjistili, že většinou píše Andrea. Deset původních věcí včetně titulní skoroinstrumentálky Cože? doplňuje cover klasiky House Of The Rising Sun. Mám naposlouchaný toliko originál, takže jsem byl podáním Nautiky trošku překvapený, ale dobře. I takhle se to dá. Vzhledem k ohranosti originálu je tento přístup vítán.
Ještě ke škatulce: sám jsem si album dovolil zařadit mezi beatové nahrávky, i když kapela o sobě tvrdí něco jiného. Nezáleží na tom, ale zní mi to tak.
„Cože…? Nautica!“
Nautica je mladá čtyřčlenná kapela, která právě vydala své druhé autorské album. Vzhledem
k průměrnému věku16 let je to slušný výkon. Stejně jako jejich první CD je i album „Cože?“ stylově těžko zařaditelné. Nejvíce asi převažuje rock, ale každou chvíli se od něj vychyluje někam k folku nebo k popu či k reggae. Je to přednost nebo nedostatek? Nevím. Ale rozhodně jsem se při poslechu nenudila. Každá písnička mě překvapila něčím novým: jednou to byly vokály, jindy kytarové efekty, metalofon nebo různé perkuse a zvukové vtípky (Vítr, Prázdniny, Cože?), v několika písních se dokonce ozvaly i dechy. Po první veselé písničce jsem nabyla dojmu, že bude následovat nenáročná popmusic, ale brzy se nahrávka dostala do hudebně poměrně náročných poloh. Zejména co se týče harmonie ve skladbách, jako jsou Mý dvě já nebo Ptáci. Pod většinou věcí je podepsána kytaristka a zpěvačka Andrea Bělíková a její rukopis desku hezky sjednocuje. Nautica se podle mého názoru zhlédla ve starých vzorech z šedesátých let,
jak dokazuje i jediný cover na desce: House of the Rising Sun. Aranžmá je ovšem zcela odlišné
od nejznámější verze, kterou se proslavili The Animals. Kapela uvádí, že celá nahrávka vznikla analogově, tedy ne do počítače, ale do studiového magnetofonu, což je v dnešní době už dost výjimečné. Nevím, jestli je to tím, ale nahrávka má příjemný měkký zvuk, jaký znám ze starých desek. Přestože je z nahrávky občas slyšet mládí muzikantů, zejména ve zpěvu (baskytaristce je teprve 13 let),
za vícehlasy v refrénech, dobré instrumentální výkony a aranže mohu jen chválit. Potěšil mě i pestrý booklet s texty písniček a povídáním o kapele. Celkově bych desku označila za muzikantsky zajímavou, svěží a hravou. Písničky na mě působí bezprostředně a přirozeně. Nauticu jsem měla možnost vidět i
na koncertě a naživo zní ještě lépe než z desky!
15. března 2017 Martina Jarošová
NAUTICA
Upřímně řečeno, k „dětským“ projektům přistupuji spíše s nedůvěrou: až příliš často je z nich patrný spíše než dětská upřímnost kalkul ambiciózních rodičů, učitelů nebo „manažerů“, kteří vycítili potenciální talent a tedy zisk. Nic takového ovšem vás ani náznakem nenapadne při poslechu prvního CD jablonecké dětské kapely Nautica.
Nautiku sleduji již nějakou dobu a dosud mne nikdy nezklamala – jejich projev je přirozený, zdravě „dětský“, ovšem neuvěřitelně muzikantsky vyzrálý a instrumentálně vyspělý. K tomu nutno přičíst skutečnost, že hrají až na výjimky původní repertoár, který je – alespoň jak to cítím já – ukotven v hudbě 60. let – a to byla poctivá hudba! Nautica má vynikající vedení – muzikanta a učitele jablonecké ZUŠky Honzu Krajníka a vynikající zázemí ze strany rodičů.
Jejich aktuálně první CD zaujme už pestrým obalem, který napoví mnohé. Pestrý je i obsah hudební. Jestli nelžou údaje v bookletu, tak všechny party (vyjma smyčcového tria a jazzíku) hrají Andrea, Radka, Jirka a Martin – a pak tedy klobouk dolů! Těžko upřednostnit některou ze skladeb, 14 písniček drží pohromadě a vyzdvihnout musím především Andreu Bělíkovou – je autorkou většiny písní a některé nepochybně zvednou náladu i vám – třeba 100nožky je dětský hit jako vyšitý a zcela jistě ji budeme zpívat s dětmi ve škole. Hudba šlape a text je kouzelný. Ostatně: texty … takhle nějak si představuji texty písní této věkové kategorie. Bohužel, Nautica představuje spíše výjimku, než pravidlo.
Nejpříjemnější momenty? Kromě zmíněných 100nožek jsou to krásné dvoj- a vícehlasy, nádherné sólo na akustickou kytaru v Shanti Déva (vůbec kytary a dobro jsou skvělé!), velice milá jazzová „pakárna“:o) a opus Ryba, který mi zdravě připomněl Coldplay … . Ale stejně nejvíc „baštím“ basistku Radku, to je radost!
Nautice přeji vše dobré, Honzovi gratuluji a tiše závidím a vám všem ostatním příjemný poslech.
Ono to ale vlastně u Nautiky ani jinak nejde …
Dr. Jan Prchal, pedagog, předseda Společnosti pro hudební výchovu ČR