O životě jen tak s Janem Máriou Valtem

Malíř, grafik, sochař, středoškolský učitel, beran a věčný rebel

tak lze v krátkosti představit Honzu Valta, který jen výjimečně a velmi nerad poskytuje rozhovory. Impulsem pro mě byla informace, že bude vystavovat na letošním Farmářském festivalu v Dolním Ročově. A tak jsem mu drze napsala - a on prostě odpověděl: „tak jo“.

A tak jsme si povídali jen tak o jeho životě. Moc děkuji za otevřenost, se kterou popisoval své vzestupy a pády.

Honzo, jaké jsi měl dětství?

Narodil jsem se na Slovensku, odkud jsme se s maminkou brzy vrátili zpět do Mostu, kde jsem vyrůstal. Velký vliv na mě měl můj otec, nedostudovaný kněz, který mě přivedl k malování. On sám maloval a měl kamarády malíře.

Malování je utrpení – spousta lidí si myslí, že je to sranda. Přesto jsem ho miloval a trápil se s ním, jako s ženskou.

Po gymnáziu jsem se hlásil na Akademii výtvarných umění. Na zkoušky mě připravoval ak. malíř Jaromír Čičatka. Přijímali šest uchazečů a já skončil sedmý. Abych unikl povolávacímu rozkazu na vojnu, jsem šel na studovat Pedagogickou fakultu (výtvarka a čeština), i když učit jsem nikdy nechtěl. Potkal jsem tu ale skvělou partu lidí, a tak jsem zůstal. Po škole jsem utekl před režimem učit na Kovářskou. Aby bylo jasno, politika mě nikdy nezajímala, spíš jsem jako pravý beran šel hlavou proti zdi. Komunisté popravili i mého strýce, Bohumila Klempta, můj postoj k nim byl tedy víceméně jasný. Uvědomělý školní inspektor způsobil, že jsem ukončil svoji kariéru ve škole. Po nějaké době jsem se dozvěděl, že v Lounech otvírají nový Dům kultury, proto jsem se šel hlásit o místo topiče. Vzali mě jako vedoucího propagace.

Louny popisuješ jako šťastnější období Tvého života.

Ano, je to tak. V Lounech jsem se nadechl a ucítil volnější atmosféru. Potkal jsem tady malíře Sýkoru, který mě přivedl ke krajinám a byl první, který řekl: „Honzo, je to dobrý, pokračuj.“ Moje první výstava v Teplicích v roce 1983 se nesetkala s pochopením. Na svůj stojan jsem si po ní napsal nenech se otrávit. Šel jsem dělat k Agrostavu čerpače. Dostal jsem se ven, do přírody. A to je deset let mých krajin, které jsou doopravdy prožité. Pak přišla sametová revoluce.

Mé krajiny budily zájem, dostal jsem proto nabídku již rok před revolucí do ateliéru v Mostě. Změny ve společnosti znamenaly i změnu mého vnímání a tady začalo mé abstraktní období. Všichni si tu divokou dobu pamatujeme. Privatizace a tvrdě ekonomický ráz doby způsobily, že jsem o ateliér přišel. Umělci v té době nikoho nezajímali. A přišel pád na úplné dno.

Od Bořka Zasadila jsem se dozvěděl, že na Ročově končí psychiatrická léčebna a řád Augistiniánů sem hledá správce. A tak jsem se před 25 lety v lednu přistěhoval. A tady jsem konečně zakořenil. Kruh se uzavírá – jsem křtěný Mária – a dolnoročovský kostel je jak známo zasvěcený panence Marii.

A pak se ozval Jiří Chrostek, ředitel gymnázia v Lounech, kam jsem nastoupil v roce 2004. A já šel znovu učit. S tím přišla nová chuť do života. Z malíře se stal učitel.

Ano, žádný student gymnázia nezapomene na legendární knihu Dějiny umění, kterou musel sám tvořit.

Chápu, že pro většinu studentů byla knížka otrava. Velkou satisfakcí pro mě je, že studenti, které jsem učil a dělali přijímačky třeba na architekturu, se všichni na školu dostali. Řada studentů mě dodnes kontaktuje a děkují mi. Tohle Tě v malířině prostě nepotká.

Nedám dopustit ani na vedení a na kolegy z učitelského sboru. Celých 16 let, co učím, vnímám neskutečně tvůrčí a skvělou atmosféru, za kterou jsem nesmírně vděčný. Jsem rád, že jsem od ředitele Riegra dostal volnou ruku a podle svého mohl vyzdobit vnitřní prostory gymnázia.

Na Tvé výstavě uvidíme i Tvůj nejmilejší obraz.

Utišení jsem maloval v mé nejhorší době, těsně před mým příchodem do Ročova na prahu mé psychické smrti. Je pro mě hodně důležitý.

Ze sošek je pro mě nejdůležitější mých několik Venuší. Jsem chlap, ženský mě vždycky inspirovaly.

Maluješ ještě?

Bohužel už ne. Křeč v ruce mé malování definitivně pohřbila. I když malování stále miluju, musím říct, že se mi konečně ulevilo. Zklidnil jsem se, usadil a teď je pro je pro mě na prvním místě moje rodina, mé děti a studenti.

​

Děkuju za rozhovor. Za naše čtenáře Ti přeju hlavně zdraví a doufám, že v příštím roce, kdy oslavíš své kulatiny, ještě překvapíš a nějakou výstavu uspořádáš.